Literární soutěž pro seniory a lidi středního věku - příspěvky

Křížová cesta
Ing. František Káva

I.

Dřív, nežli vstříc šel jsi v cíl poslední,
věděls, že odsoudí, Tebe zradí.
Před Velkou nocí, než se rozední,
zradí, kdo měli Tě povždy rádi.

Ježíši nehodni jsme darů Tvých,
jež nám v své milosti sám nabízíš.
Odpusť nám, odpusť nám té zrady hřích,
pro rány Tvé svaté, pro svatý kříž.

II.

Dějinný okamžik již nastává,
Pán bere na sebe za bědné kříž.
Za hříchy světa se sám vydává,
By každý spasen byl, nebi byl blíž.

Odpusť nám Ježíši naši slabost,
pro níž jsme nemohli s tebou bděti.
Ty, jenž jsi učinil hříchům zadost,
Ty, jenž vždy miluješ svoje děti.

III.

Pod křížem znavený, Ježíš klesá,
provází ho halas ryčným davem,
ozvěnou zachvějí se nebesa,
dav lítost nevnímá, když Pán znaven.

Tvé břímě přetěžké, Spasiteli,
ranami Tvými jsme uzdraveni.
Slituj se, odpusť nám, bychom bděli
a došli spásy své ku prameni.

(redakčně zkráceno)

O podivuhodném zachránění zvěst
Marta Čermáková

Od roku šestnáct set čtyřicet šest
jak psáno jest,
traduje se ve Dvoře Králové
podivuhodného zachránění zvěst.
Občané tehdy rozhodli ji vnést
do rodin všech po všechen čas
tak, že se nyní dotýká i nás.

A proč ten slib dávný vyřčen byl?
Vraťme se v mysli do těch chvil,
kdy město ve válečné době
vystaveno bylo svévoli a zlobě.
Lidé se nájezdu vojáků hrozili,
sebrali jídlo, koně i obilí,
žádali výpalné, ohledy neměli,
jinak by z města zbyl jen popel ztemnělý.
A znovu určili, co vše si žádají.
Utéci do lesů lidé už hodlají.
Čtrnáct dní čekání, toť tíseň veliká,
v té době válečné naděje zaniká.

Tu konšel statečný, česky zván Dobrota,*
obrací pohled svůj na Boha života.
Na něho vložme všechnu svou naději,
než bychom vzdali se, zemřeme raději!
Kdo pevnou víru má, tam není zoufání.
Slyšíte? Právě na nešpory vyzvání.

* Dobrota = Bonaventura

A tak do kostela odešel všechen lid
se svojí starostí za vše se pomodlit.
I kněz svým kázáním občany povzbudil
a více naděje do srdcí jejich vlil.

(redakčně zkráceno)

Pohádka
Marta Motlová

Žila byla kozička, která měla pět kůzlátek. Vyrůstala v domě se svým tatínkem. Byla zdravá a skotačivá. Nic je neohrožovalo, až vyrostla a každé postupně odcházelo z domu. Jen jednomu se doma nelíbilo a šlo do světa hledat štěstí. Maminka kozička byla smutná a doufala, že se vrátí domů. Všechna byla dobře vychovaná a maminka kozička je učila skromnosti a úctě ke druhým. Nabádala je, aby se nehádala, každého zdravila a byla poslušné. Když vyrostla, měla zase svoje dětičky, ale ty už vyrostly jinak. Měly více jídla a některé byly marnivé. Babička kozička by chtěla, aby byly tak vychované jako jejich rodiče, ale oni na to neslyší. Musí na to přijít samy, až budou velké. Až babička kozička umře, budou na ni vzpomínat. Když byly dětičky kůzlátka ještě malá, chodila na procházku se svou babičkou, která bydlela v domečku s nimi. Ta je také naučila mluvit a pracovat. Když babička zemřela, nastoupila na její místo maminka kozička a pomáhala zase dětičkám svých dětiček.

Přání
M. J.

Moci tak zachytit hvězdu,
když padá.
V dlani ji ukrýt,
zastavit čas.

Možná, že v sobě
plamínek vykřešu,
znovu ji zažehnu
a ještě na chvíli
vrátím nebi.

Zachytit tak hvězdu.

Mojí vísce
Jiří Mikan

Má milá vesničko,
tam u nás na Chrudimsku
tam, kde jsem prožil dětství i mládí,
věnuji tobě dnes svoji vzpomínku,
mne touha má svádí.

Ty chováš v sobě přírodní krásy
já lnu v svých vzpomínkách k tobě blíž,
domov můj v háji lip – uprostřed návsi
A před ním k nebi ční mohutný kříž.

Co mlád jsem nevážil krás svého domova –
ne, mnohdy si nevážil toho štěstí,
leč dobře vím,
že kolébka má mě zase zpět zavolá,
že tam jen spočine běh mého žití.

Ach vůně blízkého lesa –
i vůně z blízkých úrodných polí
a člověk?
tam kdesi v dálavách zbytečně mešká –
stýská se stýská –
A s mnohou slzou i srdce zabolí.

Diskuzní fórum

Zatím tu není žádný diskuzní příspěvek.